V televizi hraje můj oblíbený film nebo spíše film, který používám jako vyprošťovák z mých chmurných nálad Jak vytrhnout velrybě stoličku. Pochmurnou náladu nemám, prostě ho dávají v televizi. Simonka vedle mě sleduje televizi a jí bramborový salát a já jsem si udělala siestu a snažím se své pocity napsat. Zjišťuji, že to není vůbec špatné, protože dnes jsem si přečetla článek, který jsem psala na facebooku před rokem a hezky jsem se u toho zasmála. Tehdy naše Vaneska měla rok a půl , doma jsme měli jí a psa a tak bylo veselo až milo a ten článek mi vše připomněl, jako by to bylo včera. Štědrý den jsem strávila v práci. Jeden človíček z pacientů byl šťastný a byl propuštěný domů a dva odešli na propustku, zbytek lidiček muselo strávit vánoce v nemocnici. Dokázala jsem si z hruba představit jak jim asi je, protože jsem trávila Silvestra v nemocnici taky. Proto jsem se usmívala a spíše dělala sestru utěšitelku. Ráno jsme zpívaly koledy, ale paní na pokoji byly z toho smutné a prohlásily, že nechtějí nic slyšet, protože na vánoce nejsou doma, řekla jsem , ale holky, to ne, v 16,00 budeme spolu zpívat a příjde i Ježíšek, uvidíte, že časem na tyhle vánoce budete s úsměvem vzpomínat. Jedna z paní se na mě podívala a řekla: Sestři, budeme mít bramborový salát? Já na to: No jasan, i rybu, ovoce a zákusek, všechno bude, nebojte. A tak jsme v práci roznášely s kolegyní dobrou náladu a snažily se pacienty v ten pro ně smutný den držet nad vodou. U oběda mi zrovna na pokoji, kde vládl smutek paní řekly: Sestři, oni nám čtou sny. Říkám: Jak to? No, my se bavily o jídle a já paní říkala, že jsem doma měla na zahradě špenát, ale nevěděla jsem , jak ho doma udělat a paní mi říkala, že ho má ráda, já zase vzpomínala, že mám ráda krupici a že bych si ji dnes dala a vy nám to přinesete z kuchyně na oběd. Usmála jsem se a řekla: No, vidíte. Služba ubíhala , pak přišly večeře, na kterých si všichni pochutnali a pak nastal čas , kdy jsem zazvonila zvonečkem, popadly jsme vozík, postel a začaly přemisťovat pacienty ke sromečku na chodbu, kde se zpívaly koledy a rozdávaly dárky. Všichni z pacientů se na sebe dívali a prohlíželi se a počítali, kolik jich vlastně na tom oddělení zůstalo a tak jsme si nakonec po zpívání i popovídali o zážitcích z nemocnice. V 18,00 mi skončila služba a pro mě přijela má teta. Všichni na mě čekali se Štědrovečerní večeří. Hodila jsem na sebe slušnější halenku a usedla s tetou, strejdou, babičkou a s nevlastním tatínkem od tety ke Štědrovečernímu stolu. Myslela jsem na spoustu věcí i na to, že každý máme jiné tradice z domu a je hezké je pozorovat, třeba tetička dává do bramborového salátu fazole, naučila jí to její maminka, na kterou jsem si taky vzpomněla. Čas vánoc je čas, kdy se prověřují rodinné vztahy, prověřuje se i to, jak na tom jsme v osobním životě. Já u sebe zjistila, že mi nic nechybí, snad jen jedna věc, kterou jsem si uvědomila byla ta a tu jsem si uvědomila když jsme se setkali u mé babičky , že nemám partnera. Občas to člověku příjde líto a je fakt, že to u mě pozoruje i mé okolí, jsou dny, kdy to člověk neřeší a  jsou dny, kdy ho to zamrzí. Já tvrdím jednu věc, tak jako má kamarádka, až potkám člověka, který patří ke mě, tak mě nikdy neopustí, i kdyby se stalo cokoliv, protože bude patřit ke mě. Proto to neřeším, proto nehledám na seznamkách a proto nechávám čas plynout. Pokud někoho potkám , nebráním se tomu a když to nevyjde, beru to jako další posun někam, protože každý člověk nás něčemu naučí. Byla jsem v ten čas Štědrého dne vděčná za to, že mám rodinu, za mou tetu, strejdu a babičku , nacpala jsem se až moc, protože jsem po dlouhé době měla rybí hrachovou polévku, jakou dělávala moje maminka a kapra. Dala jsem za to vše tetě pusu a poděkovala. Jsou to pro mě velké věci. Dnes jsem se necítila slavnostně, nic jsem neočekávala, ale jen se těšila na to, až přijedou mé děti a musím napsat, že tento den byl nad mé očekávání. Už proto, že jsem poznala spoustu věcí. Člověk si neustále pokládá otázky zda dělá vše dobře, zda je to tak nebo onak. Dnes jsem jen existovala a vnímala sílu okamžiku. Simonka mi řekla, že vzpomínala na vánoce u nás a ptala se, zda budeme mít prostřeno jako na Štědrý den, já to brala tak, že byla u mého bývalého manžela a ona i já Štědrý den jsme měly, jenže...........pak jsem si řekla, asi o tom nemluví jen tak a tak jsem nachystala slavnostně stůl, počkaly jsme až dojede Lucinka se svým přítelem. Na stůl jsem dala mince , šupinky z kapra, nazdobila sklenice, pustili jsme koledy a jedli, pak se rozdávaly dárky, nasmáli jsme se, protože Simonka si čuchala ke krému, jenže to trochu neodhadla a měla bílý nos i ústa. Byla jsem vděčná za to, že jsme spolu, za to, že jsem se trefila do dárků a největším překvapením pro mě byly dárky. Dostala jsem hezké věci od kamarádek, drahý parfém, multifunkční halenu od tatínka atd, ale největší radost mi udělaly čtyři věci, které nebyly tak drahé ,ale pro mě mají obrovskou hodnotu. První dárek byla lahvička s konfetama do koupele ve tvaru srdíček a na ní bylo napsáno: Skvělá ženská . Ženy jako ty si zaslouží být rozmazlovány. Jsi skvělá ženská. Druhý jsem ocenila pro to, že Simonka vnímá to, jak se vzdělávám , koupila mi knížku Škola zázraků - jak dosáhnout radikální proměny a nekonečného štěstí. U třetího dárku se mi tajil dech. Byl to pohled s dárkem na kterém bylo napsáno od Lucinky: Pro maminku od Ježíška - Rodina je jednou z nevyhnutelných podmínek štěstí. Čtvrtý dárek mě rozplakal, dostala jsem kalendář, kde mám fotky s dcerkama a vnučkou na rok 2017.Tento rok jsem holkám říkala, že si uděláme společné foto, protože mám 40 let, Lucinka má 20 a Simonka 15 let, ještě k tomu nedošlo, proto jsem uronila slzu. Tyhle dárky jsou pro mě větší srdcovkou než prsten s diamantem, nebo náramek od Pandory nebo značkové oblečení. Dnes mi psala kamarádka, že má velkou radost, protože dnes se jí podařilo uvařit oběd. Člověk, který nemá hodnoty, by si řekl, no a co? Jenže......... ta kamarádka má tento rok za sebou docela dlouhou cestu, prodělala vážnou nemoc a proto se raduje z tak pro nás obyčejné věci a o tomto vánoce jsou, uvědomit si , že nic není samozřejmost a vážit si každé chvíle.