Poslouchám krásnou melodii,kterou jsem náhodně našla hranou na klavír, je jako tekoucí voda v potoce. Uklidňuje mě a jsem spokojená jako želva. Chválím sama sebe za to, kolik jsem toho zvládla a dalo by se říci bez velkých emocí, neříkám, že sem tam to nezaskřípalo, ale na to vše, co jsem v posledních dnech měla si myslím, že jsem udělala na sobě kus práce. Blíží se Velikonoce, mnoho lidí tyto svátky pojímá špatně, chtějí mít doma kopu jídla a to jim stačí ke štěstí. Mým cílem bylo, setkat se s lidmi, které mám ráda a protože minulý rok sloužila a minulý týden byla více v práci než doma, tak mi tento týden vyšlo krásné volno. Minulý týden jsem mezi prací řešila ještě stěhování , ale už je vše docela v poklidu, musí zmiset jen pár věcí , na chodbě už to vypadá znova jako u lidí a ten zbytek přehlížím a dělám, že to nevidím. Některé věci nejdou hned, záleží vždy na siutaci, Lucinka měla tu smůlu,že v době stěhování měla malou v nemocnici, tím se vše zpozdilo a navíc onemocněl i její přítel, takže se do toho museli zapojit všichni , kdo měli ruce a nohy. U nás v práci jsme taky měli plné oddělení, takže bojovo na všech frontách.O víkendu jsem udělala velikonoční výzdobu a v úterý jsem přišla do práce a byla sundaná, protože nám natírali dveře,smála jsem se tomu, byla jsem ráda, že aspoň dva dny visela a že to i někdo ocenil, náš pacient na vozíku mě pozoroval jak dávám na dveře samolepky a okomentoval to tím, že to máme krásné. V úterý jsme tedy se staniční sestrou zdobily znovu, tentokrát to už vydrží.  Ve středu jsem měla konečně volno, udělala jsem si to, co jsem měla v plánu a navštívila kamarádku a pak dobrovolně hlídala malou, využila jsem toho, že je u nás a tak jsme spolu zdobily okna nálepkama, věšely vajíčka a pentle na strom před domem. Užívala jsem si to, protože jsem věděla, že budu mít volno a nic mi neuteče. Odpoledne přijela Lucinka a ptala se na techniku zdobení, kteoru používala moje maminka, tak jsem jí ukázala jak se to dělá, pak dojela má kamarádka z vesnice, s kterou jsme se dlouho neviděly , povykládala jsem jí novinky , které u mě jsou a vyvezla mě do cukrárny do Fulneku, kde jsme si povídaly, vzpomínaly a kde jsme se i hezky nařechtaly. Další den jsem věděla , že se doma moc neohřeju, zašla jsem do obchodu a dala péct pizzu, ta byla dopečená v 10,00 a v 10,30 jsem už musela utíkat na autobus do Nového Jičína. Kde mě čekala vernisáž a oslava narozenin naší kolegyně z práce. Vypadala jsem jako správná česká žena, v rukou kytku pro kamarádku, kterou jsem narvala u nás na zahradě, chtěla jsem tou kytkou poděkovat za upečeného zajíčka, kterého jsem dostala . Velkou tašku s jídlem a kabelku a abych toho neměla málo , tak jsem v další ruce nesla další pugét do práce, který jsem koupila v zahradnictví. Holky už měly vše připraveno a musím říci, že vernisáž byla moc hezká. Je nás na oddělení málo a protože to není zrovna lehká práce a občas nám i někdo vypadne, protože onemocní, tak držíme hodně při sobě. Chtěli jsme se sejít i jako lidé a tak se nám to i povedlo . Mudr .Bartoš nám řekl něco o fotografiích, které nám na naše oddělení zapůjčil náruživý fotograf ze Studénky , jeden z lékařů nám dokonce zahrál na kytaru a protože jsme se všichni přičinili, tak nechybělo ani občerstvení. Došlo se podívat dost lidí , lékaři , sestry ze sálů, ambulance, z oddělení. Popřáli jsme si krásné velikonoce a musím říci , že to ve mě zanechalo hezký pocit, že i v tak hektických dnech se umíme zastavit a pokochat se krásou přírody na fotografiích. S pohlazením po duši jsem šla nakoupit , protože jsem byla sama, tak lednička zela prázdnotou, v Lídlu bylo lidí, jako by měl vypuknout hladomor. Doma mě uvítala naše babíí, babíí. Asistovala mi i při pečení pizzy. Je to malá beruška, je fajn, že s ní mohu trávit dalo by se říci nejhezčí období v dětství, začíná mluvit a hodně pozoruje , máme už své zvyky, když příjde ke mě do pokoje, ví , že má udělat hačí na postel, občas si po ní i poskáče, když jí hlídám a Zara - pes nám uteče na schody, tak se k ní nakloním a říkám: Vanesko, musíš tu hačat, nikam nechoď, musím zavřít Zarinku , plácnem si na to? Už mě zná, tak nastaví svou malou packu a dáme placáka. Večer šla Lucinka s ostatníma péct dort na narozeniny , o půlnoci se malá vzbudila , šla jsem se podívat na jejich výtvor a říct jim, že Vaneska pláče, mrknu se na dort a říkám: Noooo, nechci být zlá, ale na to, že se s tím tak pářete to vypadá jako letající talíř nebo klobouk, začala jsem se smát a rozespalá šla zase do své jeskyně. Ráno v 6,30 mě vzbudil Vanesčin hlas a její upovídaný jazýček, má to mít po kom , sotva otevřela oči už křičela babíí, babíí. Hrála jsem mrtvou a v duchu si říkala, taky tě miluju. Pak jsem si na chvíli pustila hudbu , kamarádka se mě ptala, zda nechci jet do obchodu, potřebovala jsem nakoupit něco na oběd a tak jsem jela, rozesmála mě její sms, která zněla, dej mi pět minut, jsem na toaletě. Řekla jsem si : dám, i deset, znám to sama, někdy si lidé o zdravotnicích myslí, že nemají své potřeby. Pak mě rozesmála věta Lucky: Zaro, buď v klidu a seď jako člověk. Hleděla jsem na ni a v duchu si říkala, že mě to překvapuje, taky občas řeknu něco tak duchaplného . A pomyslela jsem si, jako člověk, no příborem a nožem jíst nikdy nebude. Musím uznat , že jdu z extrému do extrému, pár měsíců jsem byla v domě úplně sama a teď jsem obklopená mnoha lidmi a psem, který stojí na parapetu a olizuje mi okna. Je to fajn pocit, že je v našem domě zase život, byl i tak, když se děti vracely na oslavu narozenin a svátky, ale nebylo to ono, včera jsem stála a usmívala se . Simonce dojel její kluk a Lucka ze srandy řekla: Co ty tady, jdeš nám dýchat náš vzduch? Všichni se začali smát včetně mě. Občas je to tak, že člověk zatouží být sám, ale tu chvíli si můžu udělat i tak a tak beru ten rok, kdy Lucka bude u nás jako dar, budu se muset zase naučit žít s lidmi a když bude zle a budu hotová, tak vyrazím za kapličku nebo si vyvětrám bod C , svou hlavu na Velkém Javorníku, je to mé místo klidu.