Jednoho večera jsem seděla s mou babičkou, bude mít 83 let a řekla jednu krásnou větu. Když mi je smutno, sednu si a prohlížím fotky, člověk by se neměl vracet do minulosti, ale mi je tak dobře, jo, v životě bylo různě, bylo hezky, svítilo sluníčko a bylo zle a pršelo. Tyhle slova mi utkvěly v paměti a protože se delší dobu snažím najít sama sebe a duchovně se vzdělávat, tak tyhle deštivé dny neberu jako něco tragického, i když to člověka občas semele, ale jako výzvy a jak říkám já, kdyby člověk nevěděl co je smutek, nevážil by si štěstí. Měla jsem teď období , kdy toho bylo trochu více, když se ohlédnu za sebe, nebylo toho zase tolik, co před pár lety, ale protože jsem cítila, že potřebuji najít odpovědi na pár otázek a zklidnit mysl, sebrala jsem se  a jela na hory. Jako vždy jsem jela do Nového Jičína a z Nového Jičína nastoupila do autobusu, který mě zavezl do Frenštátu pod Radhoštěm. Zde jsem začala svou cestu a povídala sama se sebou. I když je teprve začátek března, cestou mě doprovázel zpěv ptáků, u krásné malé chaloupky stála koza, která mě doprovázela svým pohledem. Prošla jsem tunelem, kde jsem  si trochu zazpívala, abych zaslechla ozvěnu a kráčela jsem  lesem. Všímám si klikatých vyšlapaných cestiček v lese a paprsků slunce, které se derou mezi větvemi jehličnatých stromů, už dlouho jsem neviděla tak krásné svítání. Přemýšlím nad posledními dny. Než jsem se vydala na tuhle tůru, tak jsem si zašla do obchodu koupit nějaké pečivo na cestu. Potkaly mě tam dvě kamarádky, které mi projevovaly upřímnou soustrast, protože mi umřel strýc, který se dožil požehnaného věku 90ti let. Bylo to od nich hezké, je to jako- soucítím s tebou, ale dle mého názoru, ten kdo tohle vymyslel asi moc nemyslel. Můj názor je ten, že každý člověk se se smrtí musí vyrovnat sám a potřepání rukou a slova soucitu nepomohou, naopak při pohřbech je to pro pozůstalé nekonečný příběh, kdy se musí držet, aby více neplakali a dle mého to v nich rozvíří ještě větší pocit zoufalství a bolest v srdci ...........Je to jedna z věcí, které někdo někdy zavedl a ty se donekonečna opakují , protože se to tak dělááá. Zažila jsem to sama , když mi umřela maminka, stojíte a za váma chodí davy lidí a vám v hlavě letí myšlenka, kdy už to konečně skončíííí? 

Jdu a vzpomínám na strejdu, říkala jsem mu strejda, ale byl to bratr od mého dědečka. Když tak uvažuji, byli jsme oba se strejdou pro sebe přínosem. On mi pomáhal zahnat samotu a cítila jsem, že mě někdo potřebuje a on mi zase otevřel svou duši. Vzpomínala jsem na to, jaké měl rituály, jak jsem ho chodila umývat, pak si sedl na vozík, odvezla jsem ho k umyvadlu, přes krk jsem mu dala ručník, on mi podal kartáček , já na něho dala pastu a on si umyl své zuby, pak si sedl ke stolu k snídani , Martička mu přinesla jídlo, pamatuji si, jak okrával pomaloučku nožíkem kůrky a rozkrojil si chleba a jedl. Jak jsme spolu i s jeho přátely z charity zdobili na vánoce stromeček, jak mi ukazoval , že mají nového kanárka a králíka nebo vyprávěl, že zrovna zemřela jedna paní , s kterou si rozuměl. Vyprávěl, jak psal kroniku, byl hodně vzdělaný, už tehdy měl střední školu a jednu dobu dělal i místostarostu naší vesnice. Pamatuji si, jak mi s láskou a s úsměvem vyprávěl o svém pravnukovi. Prý : Tak si Martinko představ, co z něho vypadlo, on za mnou přišel a říká: Dědečku , my máme pět ročních období. Jaro, léto, podzim, zima a vánoce. Seděli jsme spolu a oba jsme se tomu smáli, co ty děti nevymyslí. Smiřuji se pomalu s tím, že vše je pomíjivé . Práce, vztahy, zdraví, vše..............Šlapu pomalu nahoru , pod nohama slyším jen čvachtání bahna a poslouchám zvuky přírody. Když dojdu na Velký Javorník, je zde mlha, nechodím  tu jen kvůli výhledům, ale kvůli tomu, že se tu cítím svobodně, hory mi dodávají sílu , dávají mi klid. Jak jsem psala, vše je pomíjivé. Někdo umírá, druhý se narodí. A tohle vidím i v přírodě. Stojím na pařezu , přede mnou se rozprostírá panorama hor , na chvíli zapomínám dýchat a zdá se mi, že najednou mi patří celý svět. Člověk zde žije v přítomném okamžiku. Cestou jsem potkala mladou ženu, která kolem mne proutíkala, v rukou hole  , v duchu jsem si říkala, je to hezký sport, ale děvče, tím, že běžíš, ti uniká spoustu věcí. Například u obrazu Marie proběhly dvě srny, jedna čekala na druhou, než jsem stačila vytáhnout foťák, zpozorovaly mě a utekly. Všímám si toho , že les umí plakat. Na zemi leží spoustu pokácených stromů, jejich kmeny objímají větve , místo, které bylo zarostlé je najednou pusté . A tak je to i v životech lidí. Někdo život prožije, někdo jen přežije. Říká se, že každému člověku se před smrtí přehraje jeho život před očima a než si vše člověk zrekapituluje, tak to nějakou dobu trvá, podle toho i lidé umírají. Myslím , že strejda může být v klidu a tak i probíhal jeho konec. Jaký v jádru byl, tak i odešel. Tiše a v pokoji. Na pohřbu se mi hodně líbil proslov , který měla paní z charity. Jednoho dne se sejdeme v nebeské kavárně u kávy se šlehačkou. Tentokrát jsem neplakala, protože vím, že tady lidé nemohou žít stopadesát let a vím, že měl krásný věk, po této větě jsem se naopak smířeně usmála a vzpomněla si na dobu, kdy jsem se strejdou seděla právě u té kávy v jejich kavárně a povídali jsme si spolu. Život je krásný v tom, že nikdy člověk neví, co se mu přihodí, kde skončí, co bude dělat, koho ve svém životě potká a je krásný i v tom, že člověk neví , koho všeho svým chováním nebo jen tím, že člověk je ,ovlivní. Proto si občas říkám jednu věc, pokud mi někdo pomůže, nebo mi ukáže cestu nebo jsem ráda v jeho přítomnosti, řeknu mu to na rovinu, protože se stává, že tyhle věci se kolikkrát lidé ani nedozví, jak jsou pro druhé lidi důležití a to je si myslím v dnešním světě velká škoda, že lidé neumí mít srdce na dlani.