Sedím tu a v duchu si říkám, i když jsem tento rok musela překousnout plno věcí a když jsem ve svých 40 letech zůstala sama, tak i přes to všechno mám ještě sílu jít dál. Sama myslím tím, že se o nikoho od prosince nestarám, jako jsem to dělávala celých dvacet let, protože dcerka díky dojíždění do školy a díky tomu, že nechtěla být na internátu bydlí u tatínka.Někdy se člověk musí neustále odrážet a když si myslí, že má spoustu věcí v životě uzavřených, tak stejně příjdou nové věci , které vás překvapí, naštěstí díky práce v nemocnici, vím, že pokud nejde o život jde o hovno a tak se vracím domů, kde mě čeká pes a želva, naštěstí jsem si poslední dobou začala budovat své koníčky, které jsem měla za mlada, takže maluju, snažím se pomáhat druhým , chodím za babičkou a kdo mě potřebuje, tomu pomůžu. Ve volném čase se snažím jezdit za vnučkou, dcerou a brávat si i Simonku. Uznávám , že rčení mé babičky, člověk si zvykne na vše, i na oprátku, je fakt výstižné. Dnes jsem byla v obchoďáku, popíjela kafe, které jsem si koupila, dívala se na mě holčička a usmívala se a říkala: Paní......Maminka jí řekla: Líbí se ti? Malá prďola odpověděla : Jo. Usmála jsem se a v duchu si říkala, co chceš Pesničáková. Máš co jíst, kde bydlet, máš práci, která tě občas štve a občas jsi z ní na měkko, jako třeba včera, kdy ti paní s vděčností za tvou práci a ochotu dávala obrovskou Milku nebo kdy ti babička, kterou jsi přebalovala hladila ruce. Jo, co chceš. Nejhorší je, že v poslední době už ani nic nechci, všímám si těch malých okamžiků, kdy se třeba loučíme nebo smějeme něčemu v práci nebo kdy mi před oknem přistanou na stromě sýkorky a ohlodávají kuličku, kterou jsme pro ně na zimu nachystali a tak dny utíkají, skládají se z mých přátel, návštěv dětí, chystání na vánoce , dělání výzdob v práci, doma , uklízení a jiných činností , občas se stane, že mě něco zahřeje u srdce, jako třeba dnes , kdy jsem si v Hospicu koupila dárky pro lidi, které mám ráda a paní prodavačka se na mě mile usmála a řekla: Vyberte si tady něco, to je zdarma, na Mikuláše nebo když jsem si přečetla zprávu, že se známému splnil sen a vyšplhal na horu, kterou chtěl pokořit nebo když si přečtu , že se zítra vezou dárky pro onkologicky nemocné děti do Ostravy a vím, že mezi nimi budou i mé obrázky,které snad taky vnesou trochu světla do těch smutných zdí nemocnice. A o tom právě život je, skládá se z maličkostí, proto bych chtěla poprosit všechny, aby se k sobě hezky chovali nejen o vánočních svátcích, ale pořád a pokud někomu darují úsměv nebo milé slovo, bude to o to krásnější, protože nikdy nevíte, jaký boj člověk , kterého v životě potkáte prožívá.