Za svůj život jsem poznala jednu věc, že každá překážka, každá věc pro nás negativní není zkouška , ale je to něco , co nás posílí a změní k lepšímu. Můj název druhý nádech je o mých pocitech co se týká mé práce. Pracuji jako ošetřovatelka, řekla bych jedno z nejtěžších povolání , které snad znám, včetně povolání zdravotní sestry. Pracovala jsem na oddělení , které mi sedlo dlouhých devět let. Zažila zde mnoho krásných chvil, ale i chvil, kdy jsem byla unavená k smrti. Naučila jsem se zde mnoha věcem, protože jsme měli přísnou staniční , která mě osobně hodně naučila a jsem jí za to vděčná. Byla jsem spokojená s kolektivem atd, pak , ale přišly změny co se týká týmu i co se týká naší staniční sestry a já některé věci nemohla překousnout, mnoho lidí si myslelo, že odcházím kvůli tomu, že jsem vyhořelá a nadávám, ano , nadávala jsem na systém, v kterém pracuji, protože jsem viděla co je špatně a hlavně mě rozčilovalo, že lidé nemají lůžka, které by si zasloužily a my nemáme ty správné pracovní pomůcky a to vše nás u práce zdržovalo. Stokrát  nic umořilo vola a tak jsem zvažovala, že odejdu na plicní oddělení, pak , protože za mě nebyla náhrada jsem zde musela setrvat ještě další měsíce, někteří mi to, že chci odejít dávali hezky sežrat, kolikkrát jsem si doma i pobrečela, protože se ukázalo kdo jaký je , ale zase.......otevřely se mi oči a já poznala , kdo je ten správný přítel a kdo ne, nakonec se mi naskytla možnost přejít na jiné oddělení, kde staniční sestru měla nově dělat má kamarádka, mělo to být menší a méně náročnější oddělení a navíc to bylo oddělení, kde jsem začínala praxi a kde jsem chtěla původně hned ze startu nastoupit, prostě moje srdcovka. První měsíce jsem byla šťastná za kolektiv , za vše , co mě potkalo, do té doby, kdy nastal komunikační problém s jedním človíčkem a do té doby , kdy nám onemocnělo spoustu lidí a někteří odešli a já zjistila, že je to to samé v bleděmodrém jako na oddělení kde jsem pracovala , takže jsem před ničím neutekla.Měla jsem myšlenky, že zvednu krovky a odletím někde i mimo obor, jenže ........našla jsem zde lidi, s kterými si rozumím a i s tím človíčkem nebo pár lidmi , kteří se mnou trochu bojovali si rozumím, navíc díky tomu,že nám staniční umožňuje i trochu dýchat a vylepšovat si to na oddělení podle svého, abychom se tam cítily dobře, tak jsem se podruhé nadechla. Sedla jsem si a řekla. Zažila jsi za těch pár měsíců spoustu věcí, pacienty, kteří přišli na návštěvu a poznali tě a děkovali ti, že jsi se o ně hezky starala a mazala jim záda , bylo to moc hezké, když se chvíli na mě dívali a pak řekli: Jéééé, sestři, vy jste dělala na jedničce, že? Nebo já si na vás tak ráda vzpomínám, vždycky jste mi večer namazala záda, víte jak mi to pomohlo? Ležela jsem na jedničce dvakrát. Nebo se mi podařilo mít jeden pokoj, díky kterému jsem se ráda do práce vracela, i když jsem tam jako z mnoha lidí byla pečená , vařená, tak ty jak já říkám holky na trojce byly pro mě motivací. Když odjížděly, tak mi daly něco na památku , je to věc, které si velmi cením a když se na ni zadívám , tak si na ně vzpomenu. Proto jsem přehodnotila v sobě jednu věc, na chirurgii 2 jsem opět kvůli tomu, že to tak má prostě být. Poznávám, že díky tomu, že tu leží pacienti dlouhou dobu , tak vzniká mezi námi přátelství na dlouhé časy, když ne normální , tak takové, že na sebe určitě myslíme. Je to tu sice náročnější , ale zase mám motivaci jít dál a vidím, že to má smysl. Jsou tu lidé, kteří mi na rovinu řekli, víme, že to nemáš jednoduché, ale jestli odejdeš, tak ti nakopu zadek. Musíš být jako maják, stát pevně v rozbouřeném moři a svítit. Někdy to je hodně těžké, protože mám spoustu přátel a mám naštěstí i pár kamarádek, které mě v dobách topení se vyzvednou nahoru, ale někdy opravdu cítím, že padám ke dnu. Pak se ale najdou chvíle, kdy si říkám, to je to pravé ořechové Pesničáková. Ty jsi chtěla jet do Afriky na misi, tak tady máš zkoušku co vydržíš, neříkám, že jsem anděl, kolikkrát si i nahlas sprostě zanadávám a sama sobě si říkám, že jsem nervák prvního stupně, ale díky tomu, že se ještě umím nad některými věcmi rozčílit vidím sama na sobě, že jsem nerezignovala a že vyhořelá nejsem, že tu práci nedělám jen pro peníze nebo proto, že jsem si to vybrala, ale snažím se jí dělat srdcem. Nyní na oddělení předěláváme svůj pokoj sester, máme z toho radost, protože to děláme samy pro sebe , co je fajn, že nás v této činnosti podporuje naše staniční sestra a náš vedoucí lékař, protože přemýšlí v těchto ohledech stejně, že v práci strávíme někdy více času než doma a je škoda se dívat na rozpadlou skříň a pokoj, který je zařízen jako za totality, platíme si to samy , ale i proto budeme mít ze všeho větší radost a pro mě je tohle druhý nádech.